Bluegrass od kořenů k současnosti

1. Definice bluegrassu

Bluegrass je Country & Western Music, hraná původně výhradně v oblasti amerického Jihu (Appalačské pohoří, Kentucky, Jižní a Severní Karolína), která stylově navázala na hudební tradice bílého obyvatelstva Jihu USA, tedy na původní „hillbilly music“, „old-time music“ nebo (správněji) na tzv. „mountain music“ – hudbu horalů Appalačského pohoří.

Dodnes velká část skladeb tvořících základní rejstřík repertoáru většiny bluegrassových skupin má svůj původ v anglo-americkém folklóru a z tohoto zdroje vycházejí i mnohé nové skladby, které jsou někdy jen úpravami známých melodií. Na druhou stranu však bluegrass už při svém vzniku vstřebal některé prvky dobové populární hudby amerického Severu a jazzu. Rytmické napětí, důraz na improvizace v sólech, při kterých jeden nástroj jasně vystupuje z celkového zvuku skupiny i schopnost obměňovat úlohy jednotlivých nástrojů, to je to, čím se bluegrass tak liší od všech předbluegrassových stylů, a také od ostatních směrů Country & Western Music.

Bluegrassové skupiny jsou charakteristické tím, že mají 3 až 7 hudebníků a instrumentální složení je nejrůznější kombinací pěti základních akustických nástrojů – pětistrunného banja, mandolíny, kytary, houslí a kontrabasu. V roce 1955 přibylo do základní sestavy také dobro.

V tradičním bluegrassu je základem vždy banjo (hrané „Scruggsovou tříprstovou technikou“) a kytara, žádná skupina ale nemá méně než tři nástroje. Podobně jako u vokálů je použití jednotlivých nástrojů určeno pravidly na tři přesně vymezené úlohy – „vedoucí“ (lead), která nese hlavní melodickou linku, „doprovodnou“ (back), vytvářející melodický i rytmický kontrast a „podřízenou“, sloužící pro čistě rytmické pozadí.

Vedoucí a doprovodné nástroje tvoří banjo, housle, mandolína a dobro a v průběhu hry mohou vzájemně měnit svoji funkci. Zvláštní postavení mají banjo a housle, protože mohou hrát ve všech třech úlohách a mandolína, která má v bluegrassu významnou rytmickou úlohu, když hraje při doprovodu „druhou dobu“ ke kontrabasu. Někdy se ve vedoucí úloze objevují i dva nástroje současně, například dvě banja, dvoje housle nebo jejich kombinace.

Podřízenou skupinu v tradičním bluegrassu tvoří kytara a basa, které jen výjimečně mění svoji funkci. Jedině kytara někdy hraje v doprovodném partu krátké mezihry při střídání vedoucích nástrojů. Ale jak se postupem času bluegrass vyvíjel, měnilo se i užití jednotlivých základních nástrojů, a tak od poloviny 60. let některé skupiny přesunuly kytaru mezi vedoucí nástroje a v současné době má u mnoha formací rovnocenné sólové uplatnění. Společně se vznikem a vývojem pozdějších odvozenin z tradičního bluegrassu se také základní instrumentář rozšiřoval o další nástroje. Ale o tom později.

Vokální projev v tradičním bluegrassu je stejně jako v instrumentální složce veden snahou po dosažení maximálně vysokých poloh, čemuž je podřízeno nejen aranžmá, ale i výběr repertoáru. Kombinace hlasů až ve čtyřech partech je jedním z charakteristických znaků tohoto hudebního stylu. Hlasové party jsou „vedoucí“ (lead), překrývaný „tenorem“. Třetí part může být zpíván jako „vysoký tenor“ (high tenor) nad prvním a druhým partem, ale obvykle je pod nimi jako „baryton“ a čtvrtým hlasem je „bas“. Často se ale uplatňují pouze první dva hlasy v podobě tzv. „kříženého vokálu“. Tento způsob zpěvu vychází z kostelních sborů protestantských církví (především baptistické a metodistické, což jsou nejrozšířenější náboženská vyznání v USA) a náboženská témata jsou dodnes často obsahem bluegrassových písní.

Zvláštní kapitolou jsou i „bluegrassové gospely“, duchovní písně považované někdy za „novodobé spirituály“, což není z odborného hlediska zcela správné. Výklady pojmu „gospel songs“ bývají různé, existují však tři hlavní dělící znaky, podle kterých lze gospely od spirituálů odlišit. Na rozdíl od spirituálů, které jsou mnohem starší, vznikaly první gospely teprve na začátku 20. století. Tématicky čerpají téměř výhradně z Nového zákona a v jejich provedení se vyskytují také sólové vokální projevy, kdežto spirituály jsou po stránce vokální vždy kolektivní. Drtivá většina v bluegrassu uplatněných gospelů je zpívána čtyřhlasně, a to buď s jednoduchým, většinou pouze kytarovým doprovodem nebo „a capella“, tedy bez doprovodu nástrojů.