BLuegrassový vícehlas

Zda zpíváte ve vícehlasu nižší nebo vyšší hlas, to samozřejmě závisí na vašem hlasovém rozsahu a na tom, jak vysoko nebo nízko jde samotná melodie. V bluegrassovém dvojhlase je druhý hlas téměř vždycky vysoký. Jinými slovy: předpokládá se, že nižší hlas ponese melodii. Vysokému harmonickému partu se v bluegrassovém dvojhlase vždycky říká tenor - bez ohledu na to, zda se zpívá ve formálním tenorovém rozsahu.
V tenorovém hlasu je velké množství variací. Nejoblíbenější je ten typ, ve kterém tenor zpívá co nejblíže melodii. Ve dvojhlasech může tenor zpívat i v široké harmonii. Hodně ji používá Bill Monroe a vytváří tak drsný, někdy až úzkostlivý 'lonesome' sound. Osobitý dvojhlas Jima & Jesseho využívá toho stejného principu, i když jejich výběr tónů ústí do jemnějšího soundu, než je Monroeův. Stojí za zmínku, že v obou zmíněných stylech je tenorová linka určena nejen k doplnění melodie, ale má i svoji samostatnou úlohu.
Druhý hlas, který je nižší než melodie, zní také velmi dobře, ale v bluegrassu se příliš nepoužívá. V old-timeové hudbě, ze které se bluegrass vyvinul, byl tento typ dvojhlasu běžný, ale dvojice, které pomáhaly stanovovat pravidla bluegrassu (bratři Monroeové, Monroe - Flatt, bratři Stanleyové, Flatt - Seckler, Reno - Smiley aj.) používali vysoký druhý hlas. Je to ovšem pouhá konvence a jestli vás něco pudí k druhému typu, není důvod proč to nezkusit.
Trojhlasy a čtyřhlasy jsou mnohem náročnější než dvojhlasy. Těm stačí, když harmonická linka ladí s melodií. U početnějších vícehlasů je nutné, aby se všechny tři nebo čtyři složky těsně křížily, jinak zní špatně.

Mike Seeger: 'Bluegrassová harmonie se od old-timeové liší tím, že důsledně odmítá unisona nebo oktávy. V old-timeu máte třeba volná místa v harmonické stavbě, ale předpokládá se, že logicky půjdete do unisona - překřížíte druhý part, ale nezpíváte vlastně identicky s ostatními. V Carter Family se někdy křížili. Slyšeli jste unisono, všechno bylo jasné, ale pak jste slyšeli střet, rozdělili se do těsné harmonie, a zase se vrátili k unisonu.'

Jestliže chcete, abyste měli bluegrassový vícehlas v pořádku, aby nezahrnoval unisona a oktávy, musí mít každý hlas jasně vymezený prostor. V pečlivě propracovaném trojhlase se všechny tři hlasy neustále mísí v akordech (poslechněte si například Osborne Brothers, dokonce i slova jako 'the' a 'and' slyšíte v přísném trojhlase).
V běžném bluegrassovém trojhlase je tenorová harmonie nad melodií a barytonová pod ní. Tenorová linka je obvykle co nejblíž melodii a barytonová se skládá z tónů, které chybí k doplnění akordu, obvykle co nejblíže melodii. Někdy se musí baryton křížit s vedoucím hlasem, aby se vyhnul oktávě nebo unisonu; když jde melodická linka příliš prudce nahoru, musí se křížit i tenor.
I když je trojhlas s vedoucím středním hlasem zdaleka nejpopulárnější, existují určité obměny. Na konci padesátých let Osborne Brothers s Redem Allenem poprvé použili model, který často užívají doposud, a to trojhlas s vedoucím vysokým hlasem. Takto to vysvětluje Sonny Osborne: 'Změnili jsme to tak, že jsme vedoucí hlas přesunuli na místo tenoru, prostřední linka patří barytonu a dole je tenor. Hodně to prospělo Bobbymu hlasu. Aby zazpíval nízké vedoucí party, musel přepínat hlas a při tenoru přecházel do přirozeného rejstříku. Rozhodli jsme změnit tóninu a využít jeho hlasu jako prvního v průběhu celé písně. Také proto, že nebudeme pořát hledat sólového zpěváka.'
Všimněte si, jak Sonny mluví o přesunu tenorové linky dolů a barytonové doprostřed. Vidíte, když mluví o tenoru nebo barytonu, nemá tím na mysli hlasový rozsah. To, čemu většina bluegrassových hudebníků říká tenor, nemusí být jen nejvyšší hlas, je to obecně ta část vícehlasu, která má strukturu hlasu nad melodií. Ať už zpívá nad ní nebo pod ní, v bluegrassové terminologii se jí říká vysoký nebo nízký tenor. A podobně má barytonová linka charakteristický zvuk a strukturu. Pokud se zpívá nad vedoucím hlasem, říká se jí vysoký baryton. Je to další variace běžného trojhlasu - první hlas je nejnižší, tenor nad ní a nejvyšší je baryton. Takovémuto vícehlasu se obvykle říká trojhlas s vysokým barytonem nebo 'pile on' trio. Používá jej někdy Jimmy Martin.
Mnoho skupin, které mají dobrého basového zpěváka, používá čtyřhlasy. Obvykle to znamená jen přidání basové linky k běžnému trojhlasu. Jen v některých gospelech (ve speciálních úpravách) se zdůrazňuje bas. Jeho hlavním úkolem však je vyplnit vokál skupiny pevným hlubokým zvukem. Dělá se to většinou tak, že se zpívají základní tóny toho kterého akordu.
Dobrý bluegrassový bas nevyžaduje zase tak hluboký hlas, jak byste si mysleli, neboť v bluegrassu se někdy zpívá tak vysoko, že dostat se o oktávu dolů není zase takový problém. Důležitá je ovšem kvalita basového tónu, která propůjčuje vícehlasu výrazný charakteristický sound a příjemně ho doplňuje.

Peter Wernick