Osm bluegrassových velikánů a jejich desky

Bill Monroe je právem považován za otce bluegrassu. V třicátých letech tvořil se svým bratrem Charliem populární dvojici s charakteristickými dvojhlasy a mandolínou. Po jejich rozchodu v roce 1939 založil Bill skupinu Blue Grass Boys (od jejichž názvu pochází i název stylu), kde se začaly prosazovat prvky hudby, které se v padesátých letech začalo říkat bluegrass (nebo Blue Grass). Jeho skupinou prošla v prvních letech své kariéry většina nejznámějších postav stylu, Earl Scruggs, Lester Flatt, Jimmy Martin, Mac Wiseman, Don Reno, Sonny Osborne, Carter Stanley, Del McCoury. A tento proces pokračuje stále, i když Monroe už překročil šedesátku. Zvuk jeho skupiny definitivně dozrál s příchodem Earla Scruggse, kterému pomohl dokončit útvar dnes známý jako bluegrassová hra na banjo neboli Scruggsův styl. Bluegrass Boys charakterizuje zejména Monroeův silný tenorový zpěv a mandolína a častější používání houslí než banja. Ten, kdo není obeznámen s hudbou Billa Monroea, nemůže být bluegrassovým muzikantem.
Monroe natáčel pro dvě společnosti, Columbii a MCA (dříve Decca). Materiál na Columbii je prvotní a končí přibližně v roce 1950, kdy bylo formování standartního bluegrassového soundu u konce. Nahrávky z této doby jsou méně dravé a primitivněji zahrané než většina současného bluegrassu, ale často velmi inspirující a krásné a zahrnující i 'klasickou' bluegrassovou sestavu z roku 1945 - 47 (Bill Monroe, houslista Chubby Wise, Lester Flatt a Earl Scruggs), která je považovaná za první skutečně bluegrassovou sestavu vůbec. Většinu jejich nahrávek předvádí vedlejší značka Columbie Harmony. Na značce Decca a MCA natáčí jedno album ročně, která jsou obvykle velmi slušná. Mými favority jsou tyto: 'The High Lonesome Sound' (s krásnými duety s Jimmym Martinem), 'Bluegrass Instrumentals' (hodně housle, méně banjo), z hlediska vícehlasého zpěvu doporučuji jeho alba duchovních písní 'I Saw The Light', 'Voice From On High', 'I'll Meet You In Church Sunday Morning' a 'Road Of Life'. Jeho nejznámější písničky jsou soustředěny v 'Greatest Hits' a 'Country Music Hall Of Fame'.

Lester Flatt & Earl Scruggs opustili Monroeovu skupinu v roce 1947 a brzy zformovali vlastní, 'Foggy Mountain Boys', podobnému 'Blue Grass Boys', navíc však s Leserovým stylovým zpěvem a Earlovým čistým dravým banjem. Kapela měla až neuvěřitelně vyrovnanou vokální a instrumentální stránku svého projevu. Nahrávky z konce čtyřicátých let a začátku padesátých patří mezi to nejlepší, které bylo kdy v bluegrassu natočeno. Nejsou nejlepší kvality, zvláště po přidání umělého stereoefektu, jsou však velkolepé. Nahrávky z tohoto období můžete najít na značkách Mercury, Pickwick, Starday a jiných (vyjma Columbie a Harmony).
Na začátku padesátých let přešli Flatt & Scruggs ke Columbii, kde zůstali až do svého rozchodu v roce 1969. Za prvních deset let vyprodukovali spoustu vynikajících desek, ale v dnešní době sotva některou z nich najdete na pultech prodejen. Začátkem šedesátých let se columbijští producenti snažili přizpůsobit jejich sound folkovému 'boomu' té doby (Dylanovy písničky, nízko položené a'la Kingston Trio, uhlazenější zvuk) a zcela jej zničili. Zákazník, který si chce koupit desku z tohoto období, je nucen pečlivě vybírat ('Harmony No. 11314', 'Foggy Mountain Banjo' - celé instrumentální, 'Songs Of Glory', 'Foggy Mountain Jamboree', celá škála dvoudeskových výběrů, kde je možno najít spoustu dobrých nahrávek z dřívějšího období).
Po rozchodu se Scruggsem se Flatt vrátil k dřívějšímu stylu. Do skupiny (nyní s jménem Nashville Grass) se vrátil Curly Seckler, tenor z dřívějších velkolepých dvojhlasů a trojhlasů, stejně dobrý jako dřív a průrazné banjo Vica Jordana. Do skupiny se po dlouhých letech vrátila mandolína (Roland White, bratr Clarence Whitea, nyní Country Gazette, a zejména Marty Stuart, který k Lesteru Flattovi nastoupil v roce 1972, kdy mu bylo čtrnáct let, a zůstal až do současnosti). Skupina se nerozešla ani po Lesterově smrti v roce 1979, kdy se její hlavou stal právě Curly Seckler. Lester Flatt & The Nashville Grass natočili několik dobrých alb ve starém duchu u firmy RCA, některé z nich s Macem Wisemanem, dalším zpěvákem známým z raných dob bluegrassu.
Earl Scruggs zatím zcela odešel z bluegrassové scény, i když jeho banjo je nadále slyšet na nahrávkách rockově orientované skupiny Earl Scruggs Revue, která zahrnuje navíc ještě jeho tři syny. I když používají bluegrassový materiál, je bluegrassový fanoušek opět nucen přísně vybírat z jejich desek na zn. Columbia. Scruggsovo živé banjo zde zní nepříliš průrazně a nově.

Hudba Stanley Brothers má v bluegrassu velmi dobrý zvuk od jeho počátků až do současnosti. Od smrti Cartera Stanleyho vede jeho bratr Ralph skupinu ve stejném duchu. Dominuje jí právě jeho jasné a řízené banjo a duchaplný zpěv, vynikající vícehlas (zvl. při duchovních písních, které z ostatních skupin uvádějí zdaleka nejčastěji) a starobylý sound (znějí spíše jako parní stroj než diesel). Ralphovo banjo mi sice nepřipadá nijak zvlášť nápadité, dobře se ale poslouchá, je nevšední a velmi dobře doplňuje zvuk skupiny.
Stanley Brothers natáčeli pro množství různých značek (Rich - R - Tone, Wango, Rimrock, Mercury, Starday, Columbia a Rebel), ale většinu z jejich materiálu najdete na značce King. Z tohoto období je dobré vlastnit téměř každou desku, ale číslo 615 (které obsahuje Ralphův paradestuck Clinch Mountain Backstep) a číslo 646 (nádherně zpracované duchovní písně), to je skutečně vizitka nejlepší kvality. Od Carterovy smrti natáčí Ralph Stanley desky dobré úrovně u firem King, Jayln, King Bluegrass, Jessup a zejména Rebel. Nejznámější skladby vyšly na desce Ralph Stanley Plays Requests (Rebel).

Jimmy Martin hraje jednu z hlavních úloh v bluegrassovém světě již okolo dvaceti let. Nejprve jako sólový zpěvák Monroeových Blue Grass Boys (1949 - 1954) a po krátké epizodě s Osborne Brothers jako vedoucí své skupiny Sunny Mountain Boys, která natáčí výhradně pro zn. MCA (Decca). Jeho skupina mění velmi rychle obsazení, od klasicé éry s Paulem Williamsem (mandolína a tenor) přes J. D. Crowea (banjo a baryton), nebo třeba Vernona Derricka a Billa Emersona, ale přesto jsou Martinovy nahrávky vzácně vyrovnané. Charakterizuje je jeho výrazný energický zpěv, pevný trojhlas a solidní instrumentace, zvláště banjo, které je vždy prvotřídní. Zní ovšem stále stejně, neboť Martin nutí každého banjistu hrát jeden model (jeho prvním banjistou byl J. D. Crowe, a po něm Bill Emerson, Vic Jordan a Alan Munde, neochotně akceptující šéfovu autoritu). Banjo je vyrovnané, podobné Scruggsovi, ovšem pružnější.
Všechny jeho desky mají stejně vysokou úroveň, ale zejména mohu doporučit 'Good'n Country Music' (jeho první album), 'Sunny Side Of The Mountain', jeho dvě alba duchovních písní 'This World Is Not My Home' a 'Singing All Day And Dinner On The Ground' a album instrumentálek 'Big And Country Instrumentals' (výborné, snadno dešifrovatelné banjo, vhodné pro všechny bluegrassové banjisty.

Jim & Jesse McReynolds kolísají mezi bluegrassem a zvukem elektrické country celou svou hudební kariéru. Když však hrají bluegrass, patří mezi nejlepší. Jejich skupina, 'The Virginia Boys', zní jednotlivě a sevřeně a všechno se točí kolem vynikajících dvojhlasů a trojhlasů a Jesseho mandolíny, hojně využívajícího svůj původní styl, crosspicking, který napodobuje banjové roly pouhým trsátkem. Virginia Boys vychovali mimo jiné také několik špičkových bluegrassových banjistů (Bobby Thompson, Allen Shelton, Vic Jordan, Carl Jackson) a houslistů (Jim Buchanan a Vassar Clements).
Jim & Jesse natáčeli pro Capitol, Epic a pro své vlastní značky 'Old Dominion' a 'Prize'. Materiál na 'Capitolu' a 'Epicu' je obvykle nedostupný, kromě reedic dvoudeskového výběru 'The Best Of Jim & Jesse' (Epic). Z desek na jejich vlastních značkách doporučuji dobré 'The Jim & Jesse Show'. Čistý bluegrass uslyšíte zejména na zn. Capitol a na bluegrassových festivalech.

Osborne Brothers charakterizuje Bobbyho křišťálově čistý tenor a Sonnyho moderní experimentátorské banjo. Mají také jeden z nejkrásnějších vícehlasů vůbec. Jejich instrumentace jim však dělá v bluegrassovém světě potíže (Sonnyho banjo a Bobbovu mandolínu doplňují bicí, steelkytary, etc.) a přestože začínali jako přísně bluegrassová kapela, na bluegrassových festivalech jsou mnoha zasvěcenci označováni za 'nebluegrassoví'.
Jejich nejranější alba pro MCM a Deccu byl ovšem špičkový bluegrass (zvláště jejich deska s Redem Allenem - MCM), jenže tyto desky se již velice těžko shánějí. Z jejich dostupných desek mám nejraději jejich ambivalentní alba z raných dob u Deccy, která obsahují jednu stranu čistého bluegrassu a jednu stranu jejich nového moderního stylu (s nádechem Nashvillského soundu), zvláště 'Yesterday And Today' z konce šedesátých let.

Country Gentlemen jsou nejnovější ze 'starých' skupin. Začali v roce 1957 na území Washingtonu D. C. Jejich sound je vždycky méně 'old-time' než původní horalský bluegrassový styl, ale vydobyli si pevné místo na bluegrassové scéně a dnes patří mezi nejvlivnější skupiny stylu. Jejich silný sólový zpěvák Charlie Waller, jediný zbylý člen původních Gentlemenů, pomáhá roky udržovat na stejné úrovni jejich identický vícehlas. Jeho dalším znakem je silný ostrý tenor původně zpívaný Johnem Duffeym (nyní Seldom Scene), pak Jimym Gaudreauem (nyní Country Store) a naposled Doylem Lawsonem. Všichni jmenovaní jsou současně výbornými mandolinisty. V 'klasické' sestavě skupiny hrál banjo Eddie Adcock (nyní Second Generation). Jeho hra obsahuje zajímavé, jakoby kytarové myšlenky, a je okázalejší a nápaditější než hra jeho nástupců Billa Emersona a Mika Lilyho. V současné době hraje spolehlivé banjo James Bailey.
Desky Country Gentelmenů není těžké sehnat. Od prvních na značce Folkways ('klasická' sestava: Eddie Adcock, John Duffey a Charlie Waller, většinou s basistou Edem Ferrisem, nyní s Donem Renem) přes firmu Rebel (asi tucet desek odrážející kariéru skupiny přes všechny personální změny až do současnosti). V posledních letech nahrávají pro Vanguard.
Country Gentlemen jsou také vítězi mnoha anket popularity. To proto, že jejich jevištní humor a komediální schopnosti jsou na stejné úrovni jako jejich hudba.

Reno & Smiley & / nebo Harrell. Don Reno & Red Smiley vznikli jako skupina na začátku padesátých let a před odchodem Reda Smileyho v polovině šedesátých let pro podlomené zdraví natočili asi dvacet alb pro firmu King. Na několik let se Reno dal dohromady s jiným sólovým zpěvákem, Billem Harrellem. V roce 1969 se Smiley do skupiny vrátil (mezitím vedl vlastní skupinu Cut-ups, nyní Shenandoah Cut-ups) a do roku 1972, kdy zemřel, se skupina jmenovala Reno & Smiley & Harrell & Tennessee Cut-ups. Po roce 1972 pak nadále jako Reno & Harrell. Navzdory těmto i jiným personálním změnám, které s léty přicházely, byl zvuk kapely stále tentýž. Představovalo ho preferování pomalých milostných písní, duchovních písní. Z vícehlasů používali nejvíce dvojhlasy. Dalším poznávacím znakem je Renův unikátní, kytarou inspirovaný banjový styl.
Většina z jejich nejvhodnějších desek je na zn. King (nahrávali ovšem i pro Dot, Monument, Wango, Rome a jiné a v roce 1972 přešli ke Starday), ale pokud máte 'Reno - Smiley - Harrell sound' rádi, jsou krásné všechny. Doporučuji King č. 550 (duchovní písně, Reno hraje kytaru a mandolínu, ne banjo), King č. 621 (dueta Rena a Smileyho pouze s kytarami), King č. 701 (z konce padesátých let) a King č. 787 (obsahuje Banjo Special a některé z dalších Renových vynikajících sól). Nz zn. Wango doporučuji desku celé trojice Reno - Smiley - Harrell 'Together Again'.

Peter Wernick