Může člověk z města zpívat country?

Mike Seeger: Každý si může vybrat. Almada Riddleová zpívá to, co si vybrala, a zpívá to radši než nic nebo operu. V Harlan County si také každý může vybrat stejně. Někdo jde do Nashvillu, někdo zůstane. Já sám jsem měl na předměstí Washingtonu tentýž výběr jako kdokoliv jiný.
Hodně jsem o tom přemýšlel, protože lidé říkají: Á, vy jste z města, a pak se podívají na nějakého venkovana, ať už hraje opravdovou country nebo ne, a řeknou: Ano, to je to pravé.
Peter Rowan: Nejdřív jsem hrával blues a podobné věci a hudba typu hillbilly mi nic neříkala, nemohl jsem jí přijít na chuť. Ale svým způsobem to byly mé vlastní kořeny, pohlcovalo mě to, byly to mé kořeny jako bílého člověka. Byla to bílá tradice daleko víc než černá. Mám rád blues a bluegrass má v sobě taky blues a pěkné dlouhé staré balady a strašidelné písně, ty laicky filizofující věci, které my, generace válečných dětí tak úporně hledáme. Sporně hledáme něco, co by nám řeklo něco víc, než večeře u televize. A tyto písně se vracejí, vracejí se tam. Mluví o všem. Vyprávějí o věcech metafyzických, duševních. V bílé tradici tohle všechno bylo. Také mě přitahovalo něco, co stále objevují. Bluegrass sám byl výlet, ale probudil ve mně zájem o věci století staré, daleko víc než to, že jsem vyrostl v dnešní Americe. Je to něco jako ty staré, prastaré zvuky, něco jako hudba starých Druidů. Srovnával jsem mnoho druhů hudby. Indickou hudbu, thajskou hudbu, a jsou si s bluegrassem až neuvěřitelně podobné. Ten starobylý ostře zvonící sound, appalačský sound, se objevuje ve všech druzích orientální hudby. Cítíte, že jste v kontaktu s proudy hudby, které jsou na zemi už po staletí. Jsou to kosti a krevní oběh všech hudebních tradic, kořenů hudebního vývoje člověka nebo něco takového. Je to hudba, která vznikla v prostém a krásném stavu mysli. A také samozřejmě v určitých podmínkách a ty jsme si schopni vytvořit i dnes.
Alice Gerrardová: Hodně s tím má společného hledání smyslu života, něčeho pevného, nějaké tradice, jejímž jste pokračováním a jejíž hodnotu jste rozpoznali. A začnete přemýšlet, jaké má ta tradice pokračování v mém životě. Vůbec žádné. Jako taková zmizela s generací mé matky. Měli jsme dost silnou rodinnou tradici, kulturní tradici, jakou měla každá západní farmářská rodina.
Ale potom, když děti odešly do škol a zmizely, potom se tyhle věci jaksi vytratily. Už neexistuje nic tak silného, s čím bychom se mohli ztotožnit, a proto hledáme něco, co by nám to umožnilo. Necítím žádné skutečné spříznění s televizí, se dvěma auty, nebo s čímkoliv, s čím většina dnešních lidí vyrůstá. Proto se vracíme zpět k těmto věcem.
Navíc, opravdu, ráda hraji hudbu. Nepocházím z nemuzikálního prostředí. Zněla u nás hudba. V naší rodině byli hudebníci, ale spíš v klasickém smyslu, zvláště matka. Ale country je výpověď, je to velmi přímé vyjádření pocitů, přímější než cokoliv jiného, než jakýkoli jiný druh hudby. Je to nejprostřednější vyjádření sebe sama o jakém vím, a to mě velice láká. Je to způsob, jak vybočit z akademické upjatosti. Takže je to odpočinek v mnoha směrech.
To je právě důvod, proč je těžké, zvlášť pro lidi s městskou minulostí, zpívat country. Něco jim v tom brání, způsob, jakým se píseň projevuje, ta přítomnost, to někdy uvádí do rozpaků, překáží. Zpěv je ten nejpřímější způsob, kterým je možno se odhalit, vystavit druhým. Je to snazší než nástrojem, i když v rukou některých lidí i ten dokáže splynout s jejich nitrem. Myslím, že country je tou nejkratší, nejprazákladnější cestou od pocitů k písni a posluchačům, od pocitů, které vás trápí.
Hazel Dickens: Vím, že jsem mnohokrát velice sentimentální a dodnes u některých písní pláču. Osoba, která nebyla vychována tak, aby neskrývala své city, nemůže pochopit, co cítím a o čem zpívám.
Red Allen: Já vám řeknu tohle. Seveřan, jižan, černý, bílý nebo Indián, je mi jedno, kdo to je, každý se může stát bluegrassovým zpěvákem, když do zpěvu vloží svou duši.

Peter Wernick