Bobby Thompson

Když posloucháte v televizi znělku pořadu 'Hee Haw' nebo kterýkoli s nashvillských countryových hitů, posloucháte brilantní hru Bobbyho Thompsona. Až donedávna byl Bobby Thompson spíše něčím jako legendou, kterou bylo možno slyšet už jen na starých nahrávkách Carla Storyho a Jima & Jesseho z konce padesátých let. Ovšem i tenkrát stál jeho pozoruhodný drive a synkopování poněkud stranou. Začal tehdy do své hry včleňovat dokonce i svůj nově zrozený melodický styl, publikum však nebylo naneštěstí na jeho novoty připraveno.
'Když jsem přešel od Carla Storyho k Jimovi & Jessemu a hrál některou z takových (melodických) věcí, lidi se na mě dívali, jako by říkali, co tady vůbec pohledáváš? Tak jsem toho nechal. Každý tehdy poslouchal Scruggse a Rena a všechno ostatní ho míjelo. Tak trochu mi to vzalo odvahu. Ale nahrál jsem s Jimem & Jessem jednu takovou věc na desku, jmenovalo se to myslím 'Border Ride'. Ale jinak jsem uvízl ve Scruggsovi. Všechno ostatní bylo tabu. Hrával jsem si to tajně v ústraní.
'Nemyslím si, že by Jim & Jesse byli proti tomu, jenže z posluchačů melodiku nikdo neakceptoval. Je to smutné. Děláš na takové věci třeba šest měsíců, dokud to nesedí, ale když zahraješ třeba 'Foggy Mountain Breakdown', zřítí se málem sál.
Bobby nahrál s Jimem & Jessem dvě skladby, které obsahují základy melodické hry, 'Border Ride', a také 'Dixie Hoedown'. Desky firmy Starday, na kterých byly původně natočeny, jsou již pochopitelně rozebrány, takže musíte pátrat u přátel. Buď po 'Stars Of The Grand Ole Opry', kde uslyšíte 'Border Ride', nebo po starém sampleru firmy Starday, kde je 'Dixie Hoedown'. Deska Stars představuje společně dvě vynikající staré skupiny Flatta & Scruggse ze začátku a Jima & Jesseho z konce padesátých let. Jim & Jesse s sebou přinesli nejen neuvěřitelně krásný zpěv obou bratrů, ale i solidní instrumentální úroveň, na jejíž výši se kromě Bobbyho Thompsona podílel i mladičký houslista Vassar Clements.
Od těch slavných dob s Jimem & Jessem se Bobbyho melodický styl vytříbil do dokonalé podoby. Přes všechnu jeho vyumělkovanost a strojovou přesnost však obsahuje skryté kvality, například syrovou sílu. Když Bobby začíná sólo, je to, jako kdyby se uvolnilo obrovské množství spoutané energie, kterou přenáší nejen do standartních melodických vyhrávek, ale i do bluesových běhů, které téměř samostatně přivedl na svět. 'Dostal jsem se k nim při spolupráci s Jerry Reedem. Jako by mi otevřel nové obzory, nové cítění.'

Rozhovor s Bobby Thompsonem:
 
Tony: Kdy jsi začal hrát na banjo?
Bobby: Pravděpodobně v jednapadesátém nebo dvaapadesátém roce.
Tony: Kdo tě pro to zapálil?
Bobby: Jeden můj přítel, který se začal učit na kytaru, a také chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel 'Foggy Mountain Breakdown'. Nevěděl jsem dokonce, ani co to tam vůbec hraje za nástroj, ale brzy jsem si to zjistil a zkusil jsem to sám.
Tony: Bral jsi nějaké hodiny?
Bobby: Ne, většinou jsem hrál podle desek.
Tony: Koho jsi poslouchal kromě Scruggse? Znal jsi také Dona Rena?
Bobby: Ano, tihle dva byli jediní, které jsem znal.
Tony: Které bylo tvoje první profesionální místo?
Bobby: Hrál jsem předtím se dvěma nebo třemi skupinami, ale opravdově profesionálně jsem začal hrát až u Carla Storyho.
Tony: Které věci jsi s ním natočil?
Bobby: 'Banjolinu', 'Fire On The Banjo' a dva gospely, na které si už nevzpomínám. Jedno setkání a čtyři skladby. Mám dojem, že housle hrál Tommy Jackson. Bylo to asi v sedmapadesátém nebo v osmapadesátém roce.
Tony: Právě tehdy jsi začal pracovat na svém melodickém stylu?
Bobby: Ano, Přivedl mě k tomu Benny Sims (houslista). S Carlem Storym mívali společná vystoupení s Benny Lou & Busterem v Johnson City v Tennessee. Benny s nimi hrával. Řekl mi, abych hrával melodii jako v houslovém partu, tón po tónu. Tak jsem se posadil a začal to zkoušet.
Tony: Navrhl ti nějakou určitou skladbu?
Bobby: Ne, dal mi jenom podnět a ten jsem si už rozvedl sám. První věc, kterou jsem udělal, byl 'Arkansas Traveller'.
Tony: Potom jsi šel k Jimovi & Jessemu?
Bobby: Správně, muselo to být tak v osmapadesátém. Mám dojem, že jsem u nich zůstal tak do roku šedesát. Ze začátku, nehledě na to, kdy jsme se dostali do postele, vstal Jesse v sedm hodin ráno a napsal písničku. Každé ráno. Já a Vassar jsme si sedli k němu a učili jsme se ji. A příští den další, a tak to šlo pořád. Dnes bych za to dal všechno, za každou vteřinu, kterou jsme takto strávili. Zbytek kapely jsme se to učit nikdy neviděli a příští den zase další. Obrovská sranda. Pak jsem odešel na vojnu. Hrál jsem jedině tehdy, když se jeden seržant opil a chtěl po mně zahrát 'San Antonio Rose'; na týden jsem se vyvlékl ze všech služeb. Když jsem se vrátil, hrál jsem s jednou kapelou asi šest měsíců na banjo, ale pak jsem se rozhodl toho nechat. Pověsil jsem všechno na hřebík a nechal to tam viset tak dva nebo tři roky. Vzal jsem práci v zámečnické dílně. Ale potom mě to chytlo znovu. V šedesátém čtvrtém nebo pátém jsem zase začal hrát na banjo a na sólovou kytaru. Jen jsem tak jamoval s několika známými chlápky. A pak mě Jim & Jesse vzali zpátky a já jsem se přestěhoval do Nashvillu. Jezdil jsem s nimi asi rok, ale pak mě to začalo unavovat a nechal jsem toho. Nakonec jsem hrál jen na pár sessionech. A zjistil jsem, že nebudu-li hrát na něco jiného než na banjo, zemřu hladem. A tak jsem si přibral sólovou kytaru a trochu taky rytmiku.
Tony: Jakou muziku jsi tehdy poslouchal?
Bobby: Od všeho trochu. Hodně jazz, ale pak jsem o něj úplně ztratil zájem.
Tony: Kdy jsi poprvé slyšel Billa Keitha?
Bobby: Kdy jsem ho slyšel hrát poprvé, si nepamatuji... snad to bylo v Opry. Ale první skladbu si pamatuji. Byla to 'Sailor's Hornpipe' a bylo to velkolepé.
Tony: Kdy jsi se s ním setkal poprvé?
Bobby: Jeden můj přítel, Don Limeburger, mi o Keithovi poprvé vyprávěl, ale hrát jsem ho předtím nikdy neslyšel. A tak mi jednou Bill sám zavolal a já jsem ani nevěděl, o koho se jedná, protože jsem se o to vlastně ani nezajímal. Začal jsem se k melodice teprve pomalu vracet a znova si ji trochu oťukávat. Pak jednou Bill přijel, sedli jsme si a chvíli hráli. Přišel s melodickým stylem později než já, jenže já jsem zaostal a strašně moc jsem toho zapomněl. Dva roky jsem na to ani nesáhnul. Když se mě na to někdo zeptá, nikdy nevím, co odpovědět. Nevím, jestli měl něco ode mě, nebo jestli dělal nezávisle na tom samém, co já. Opravdu nevím.
Tony: A co ty sestupné bluesové běhy a stupnice?
Bobby: Na několik let jsem je úplně vynechal a poprvé jsem je vlastně použil, až když jsme dělali 'Area Code 615'. Ale to už jsem je zase bezchybně ovládal. Hrál jsem hodně se studiovými muzikanty a od nich jsem se to naučil.
Tony: Rád pracuješ ve studiu?
Bobby: Ano, vážně ano. Za ty peníze to stojí. A je to pořád jiné. Práce se stálou skupinou předpokládá obvyklé každodenní představení. To znamená ty stejné skladby noc co noc, změnit můžete tak jednu, dvě písničky a to je všechno. Ve studiu nevíte nikdy, co budete hrát, dokud se tam nedostavíte. Na cestě do studia dokonce ani nevím, jestli budu hrát na banjo, na kytaru nebo na co vlastně. Tohle dělá tu práci zajímavou. Musíte soustavně pracovat na nových věcech, jste pořád blízko nových myšlenek a proudů. To je to, co se mi na studiové práci líbí.
Tony: Koho jsi poslouchal a od koho ses učil ve studiích?
Bobby: Od mnoha lidí. Ale zvláště od Wayney Mosse, Grady Martina a Charlie McCoye. Od něho mám většinu bluesového materiálu. A taky od steelkytaristů, Lloyda Greona, Hala Rugga, Weldona Myricka.
Tony: Co jiného ses ve studiu naučil?
Bobby: Musíš chrlit komerční desky a když někdy sejdeš z cesty, rychle tě to usměrní. To aby sis uvědomil, že se prodávají posluchačům, ne muzikantům.

Tony Trischka