Earl Scruggs

Earla Scruggse snad není nutné nikomu představovat, ledaže by jaksi přece jen neslyšel témata z Beverly Hillbillies (The Ballad Of Jed Clampett) nebo Bonnie And Clyde (Foggy Mountain Breakdown).
Earl je samozřejmě známý otec bluegrassového způsobu hry na pětistrunné banjo. V současné době je velice málo hráčů, jsou-li vůbec nějací, kteří by jím nebyli ovlivněni. Narodil se 6. ledna 1924 v rodině, ve které hrál na banjo každý, jeho otec George, bratři Junie a Horace i starší sestry Eula Mae a Ruby. A dvouprstovou technikou hrál od svých čtyř let až do osmi i Earl.
'Můj starší bratr Junie, přítel, který je už dlouho mrtev, jménem Smith Hammet, Mac Woolbright a spousta dalších banjistů ze Severní Karolíny hrávali to, čemu se teď říká tříprstová technika hry na banjo. Používá se při ní vlastně prostředník, ukazovák a palec. Já sám jsem hrál starším stylem. Jenže jsem měl ambice hrát tak, jako Smith Hammet a ti ostatní, a nakonec mi ten styl, kterému jsem tehdy - dá se říct - propadl, pomohl dostat se nahoru.'
Earlův 'velký skok' přišel, když mu bylo čtrnáct. Hrával téměř podvědomě třemi prsty místo dvěma.
'Všiml jsem si, že melodická linka je uhlazenější, stává se méně roztříštěnou a plyne přirozeněji z tónu na tón, když hraji svým stylem a ne tím starým s jeho skoky a odtrhy. Vlastně jsem neudělal nic jiného než to, že jsem začal hrát spíše po vzoru houslí než banja.
Cvičil jsem celý den, byl to 'Reuben', dokud z toho nebyl ten plynulý a neroztrhaný celek, jak jsem chtěl. Pak jsem to zahrál svému bratru Juniemu, když přišel domů. Popravdě řečeno, neudělalo to na něho veliký dojem a řekl mi, že takhle hraje více lidí. A bylo tomu tak. Měl pravdu.
Vskutku, přímo v mém nejbližším okolí hrálo několik lidí na banjo tříprstovou technikou. Byl to Smith Hammet, starší člověk, který hrál třemi prsty, ale jinak víceméně postaru. Potom tu byl Fisher Hindley, který se svou skupinou Aristocratic Pigs natáčel v rozhlase. Místo dvou používal tři prsty a stejně tak i Snuffy Jenkins, další místní banjista. Jenže jejich styly vycházely ze staré, těžkopádně synkopované metody podobné ragtimu. Od každého z těchto lidí jsem se něco naučil, ale žádný z nich nehrál to, co jsem chtěl já. Tak jsem si to musel vytvořit sám.
Trvalo mi to velmi dlouho, ale nakonec jsem dospěl k momentu, kdy jsem v praxi uskutečnil to, co jsem nosil v hlavě. To znamená schopnost hrát ve kterémkoli ladění a ve kterékoli stupnici. A další věc jsem zkoušel. Používání kapodastrů pro změnu tóniny. Do té doby se všechno hrálo jen ve třech tóninách, v G, C a D. Ale s kapodastrem mohu hrát v kterékoli s naprostou volností.'
Když mu bylo patnáct, používal Scruggs svou vlastní tříprstovou techniku při natáčení s Carolina Wildcats v Gastonu, nějakých patnáct mil od Flint Hillu, kde se narodil. V roce 1939 přešel s Marris Brothers, skupinou, která se zasloužila o zařazení Salty Dog do country repertoáru, ke stanici WSPA ve Spartanburgu v Severní Karolíně. V prvních letech druhé světové války zanechal Scruggs dočasně hudby kvůli práci v továrně.
V prosinci 1945 vstoupil Earl do skupiny Billa Monroea. Tento přestup změnil jeho život a také definitivně vymezil úlohu banja v bluegrassové skupině. Monroeova vystoupení v Grand Ole Opry i na zájezdech dávala Earlovi možnost předvádět svůj styl po celém Jihu. Takto líčí Bill Monroe Earlův příchod do skupiny:
'Earl Scruggs potřeboval místo. Měl jsem s ním tři schůzky a první dvě jsem zmeškal. Howdy Forrester byl ten člověk, který je sjednával. Ale když jsem Earla uslyšel hrát, věděl jsem, že je to to pravé, co hledám pro svoji hudbu. Všechno to pochází od člověka za Severní Karolíny, Snuffyho Jenkinse. Tam se učil Earl Scruggs i ostatní banjisté hrající tříprstovou technikou. Jenže on mohl hrát sólové party stejně tak jako housle, a tím mi velice pomohl. Proto se banjo dostalo do mé hudby.'
V době Earlova příchodu hrál u Monroea na kytaru Lester Flatt a v březnu 1948 se Lester i Earl odtrhli a založili vlastní skupinu, Foggy Mountain Boys. V padesátých letech tato kapela vykrystalizovala v jedno z nejstabilnějších složení v bluegrassové historii. Earlova bezchybná hra na banjo a Lesterův příjemný zpěv, to vše podpořené kvalitami řady prvotřídních spoluhráčů jako byl Mac Wiseman, Benny Martin, Josh Graves, Curly Seckler a Paul Warren chrlilo společně jednu vynikající nahrávku za druhou. Ačkoli zpočátku byla jejich popularita omezena na Jih, folkový 'boom' na počátku šedesátých let to změnil. Lester i Earl vystupovali na newportském Folk Festivalu i v Carnegie Hall. Znenadání spousta lidí ze Severu zpomalovala na nahrávkách Flint Hill Special, aby dešifrovala Earlovy vyhrávky tón po tónu. Ve druhé polovině šedesátých let byli Flatt & Scruggs pravděpodobně nejpopulárnější bluegrassoví umělci v zemi. Jenže začaly osobní spory a v roce 1969 šli Lester a Earl svou vlastní cestou. Brzy potom založil Scruggs a jeho synové Randy a Gary 'Earl Scruggs Revue'. I když zvuk banja zůstal nezměněn, jeho bluegrassový rozměr zanikl použitím elektrických nástrojů, bicích a příležitostně i klavíru.
'Zůstal jsem u bluegrassu příliš dlouho. Cítil jsem, že s tím, co jsem hrál předtím, jsem se dostal tak daleko, jak to jen šlo. Chtěl jsem se se svou hudbou dostat ještě dál a myslím si, že se mi to podařilo. Čas se nezastaví a nepočká na starou módu a účesy ani na staré písně, až jej doženou.

Tony Trischka